O sebedisciplíně a batolatech
Skládám velikou poklonu všem batolatům, která přestože jim vše padá z příboru, se neustále snaží a zkouší s ním jíst tak jako my.
Včera jsme slavili Valentýna v krásné sushi restauraci. Ta bezmoc, kdy mi z čínských hůlek všechno padalo a já jen hladově koukala na jídlo, je zkrátka hrozná. Obdivuji všechny děti, které se s každým dalším pádem zase postaví na nohy a znovu zkouší chodit. Pro děti chyby nejsou důkaz o tom, že něco nezvládnou. Věnují tomu veškerou sílu a energii a přes všechny neúspěchy a modřiny se zdokonalují. Každý jsme nejdřív byl nepohyblivý uzlíček lidského mláděte a od té doby jsme se toho spoustu naučili. Ale místo toho, abychom byli stále jistější a sebevědomější, tak nám trpělivost opakovat chyby, zdokonalovat se a učit se novým věcem nějak věkem vyprchává. Po tom, co jsem zahodila vztekle hůlky a najedla se rukama, jsem si uvědomila, že v oblasti vytrvalosti a sebedisciplíny se mám od svého dítěte ještě hodně co učit. Totiž nejen dospělí jsou učiteli svým dětem, ale i děti mohou svým příkladem učit dospělé to, co s věkem už zapomněli. Není ostuda, že nejmenší děti jedí rukama. Na začátku je problém i najít ústa. Ostuda není ani když sem tam rodiče bezradnému dítěti pomohou. Nezlobme se na ně chvíli za nepořádek, který při jídle udělají, když se učí a místo toho je jednou jen pozorujme. Všímejme si kolik soustředění, trpělivosti a sebedisciplíny mají a místo knih o sebekoučingu se pojďme učit od těch nejlepších – svých dětí.
